Přílišná péče může dětem uškodit. Následky se mohou přitom objevit až v dospělosti.
Tamara se od své dvouleté dcery nehne na krok. Nenechá ji upadnout, řeší za ni sebemenší problém a na některé prolézačky, kam chodí stejně staré děti, pro jistotu Adélka vůbec nesmí. To, že se z ní stal tzv. helikoptérový rodič, který může dceři svým chováním uškodit, mladá matka netuší. Vždyť dělá pro dítě první poslední.
Na jedné straně jsou děti, o které se nikdo nestará, na druhé ti, jejichž rodiče to přehánějí. Jako výše zmíněná Tamara. „Děti by měly mít možnost něco zažít, někdy se odřít, spadnout, bouchnout se. Aby jim rodiče umožnili mít vlastní zkušenosti. Nechat děti žít jejich život,” říká psychoterapeutka Alžběta Candia Muñoz.
Když chceme pro děti jen to dobré
Pokud ratolesti chráníme až moc, můžeme přispět k vytvoření traumat. „Dáváme dítěti najevo, že svět je nebezpečný. A ono to nasává a přijímá, protože v určitém věku je rodič absolutní autorita,” tvrdí psychoterapeutka s tím, že je dobré nepřebírat zodpovědnost za celý život dětí.
Když dospělí nenechají potomky zažít diskomfort, může pro ně být těžké fungovat ve společnosti – rozhodnout se, překonávat překážky, jít do konfrontace, na něco počkat nebo něco strpět. „Přitom svět je plný konfrontací a překážek,“ myslí si Alžběta Candia Muñoz.
Mít ty správné vzory
Děti mají mimo jiné i potřebu pozitivní identifikace (mít vzor, někým se stát, mít životní roli) a otevřené budoucnosti. „Aby dítě vědělo, že se má na co těšit. Že svět je bezpečný, protože mám jistotu a bezpečí. Je důležité, aby věděly, že můžou tvořit svůj příběh,“ vysvětluje psychoterapeutka.
Dospělí by neměli zapomínat, že mají také svůj život a že i oni jsou důležití. „Jsme vzorem pro děti. Ony vidí, jak žijeme a zda si plníme sny. Jednou odejdou, tak ať nám zbyde náš život,” uzavírá Alžběta Candia Muñoz.
Jaký je rozdíl výchovy dětí v Česku a třeba v Mexiku? Proč jsou lidé na západě často osamělí? A proč stále více dětí vyhledává pomoc psychologů a terapeutů? Více se dozvíte v druhém díle podcastu s terapeutem Janem Vávrou a psychoterapeutkou a sociální pracovníci Alžbětou Candií Muñoz.