Podněcuje kreativitu, ale také v nás podporuje osamělost či agresi. Nudu je dobré prozkoumat a zjistit její příčiny.
Honzík s Patrikem si dohráli s vláčky. Když přišli za mámou Janou s tím, že se nudí, byli odesláni do dětského pokoje, protože maminka vaří. A tak se kluci začali prát. Jana si pak stěžovala kamarádkám, že se její děti neumí samy zabavit.
V poslední době se často zmiňuje, jak je nuda prospěšná. Přitom dobrá není samotná nuda, ale kreativita. „Když má v sobě člověk kreativitu, tak ji dokáže díky nudě uplatnit. Ale když člověk nemá nástroje, jak se v tom rozvinout, může v nudě uvíznout, nebo přejde k destruktivnímu chování,“ říkají psycholožka Ivana Štefková a terapeut Jan Vávra.
Nuda jako součást života
Běžnou nudu zažíváme při čekání u lékaře či na tramvaj. Nemáme problém ji zaplnit. Jiné to je u opakujících se každodenních činností. Zatímco někteří lidé je milují, jiní u nich trpí. Výjimkou nejsou ani matky na rodičovské dovolené. „Lidé se za nudu v dospělosti stydí, protože by si s ní měli poradit. Navíc se říká, že při rodičovské jde o nejšťastnější chvíle našeho života,” vysvětluje Ivana Štefková, proč někdy nemáme daleko k studu.
Rodiče cítí, že je s nimi něco bytostně špatně, když si péči o malé dítě neužívají. Jde o vnitřní boj, který může být vyčerpávající. „Dobré je nehodnotit, co to o nás říká jako o člověku. Ale uvědomit si, že se nudím, a vymyslet, co s tím udělám,“ myslí si Ivana.
Důležité je také rozlišit běžnou nudu od té existenciální, která se pojí s pocitem odcizení a prázdnoty. Jde o prožitek, kdy víme, že nám něco chybí, ale nevíme přesně, co to je. A prázdné místo se snažíme zaplnit. „Pokud se člověk nepodívá hlouběji, pořád něco zkouší a nepomáhá to,“ říká Jan Vávra.
Podívat se pod povrch
Cesty ven z nudy mohou být destruktivní (jako třeba vztek a agrese) nebo naopak konstruktivní. Pomoci nám může prostředí, činnosti i vztahy a spojení s jinými lidmi.
Když za námi dítě přijde s tím, že se nudí, nemusíme mu nabízet deset činností. Naopak to můžeme brát jako pozvání k objevování a prozkoumání, co za tím stojí. „Když se dítě cítí samo, nepomůže mu stavět lego. Může mu pomoci stavět ho s tátou. Ten ale může být příště naštvaný, vždyť minule dítě lego bavilo,“ říká Jan Vávra s tím, že potomkovi se líbilo jen to, že byli spolu.
Proč i umělci potřebují rutinu? V čem nám pomůže, když se dozvíme, jak přesně dlouho budeme na něco čekat? Jakým způsobem reagovat na nudící se děti, když na ně nemáme zrovna čas? A jak naučit potomky, co jim v případě nudy může pomoci? Více se dozvíte v podcastu s terapeutem Janem Vávrou a psycholožkou Ivanou Štefkovou.
Psycholožka Ivana Štefková poznává a objevuje resilienci ~ schopnost ohnout se, ale nezlomit. Terapeut Honza Vávra je lektor rodičovských kurzů. Společně vytváří podpůrný prostor pro rodiče a rodiny Rodičovská posilovna.