Separační úzkost prožívají děti i rodiče. Dopřejme dětem objevování a zkoumejme, co se odehrává v nás.
Jeden známý citát Marka Ebena říká, že děti jsou v pubertě protivné proto, abychom je nechali odejít. První chvíle, kdy se potomci osamostatní, však přicházejí mnohem dříve, už po prvním roce. „Děti se potřebují vydávat na hrdinské výpravy a objevovat, co umí. Od nás potřebují, abychom je podpořili,“ říkají psycholožka Ivana Štefková a terapeut Jan Vávra.
Šance pro děti i rodiče
Není výjimkou, že separace je těžší pro rodiče, než pro samotné 18měsíční děti. První rok jsme na potomky velmi napojení, malý tvor nás bezmezně potřebuje. „Osamostatnění nás může zaskočit. Může nás nějakým způsobem ohrožovat, že nás dítě už tolik nepotřebuje,“ vysvětluje Ivana. Je dobré se na to dívat jako na příležitost. Rodič má více času pro sebe. Může se vrátit k věcem, které ho sytí, jsou pro něj důležité a dělají mu radost. Věci, které umožní být rodiči bezpečným přístavem. „Hrdina se nechce vrátit z výpravy k uplakané matce,“ myslí si Ivana.
Jak funguje tělo v napětí?
Mnoho lidí žije v mylné představě, že se separační úzkost objeví třeba v sedmém či devátém měsíci a pak zmizí. „Ona se spouští. Někdy do dvou, jindy do čtyř let,“ říká Honza. Navíc jsou stejně ve stresu a v mozku mají stejné množství kortizolu děti, které se rozpláčou, když maminka odejde, i ty, které to tolik navenek neprožívají.
Jakmile se rodič vrátí, vyplaví se jiné hormony, které stres eliminují. Pláč představuje úlevu. Často se to stává poté, co se ratolest vrátí od prarodičů. Ti se diví, co se s dítětem děje, když bylo celý den šťastné. „Je to dobře. Děti ví, že to s vámi mohou pustit. Jsou u vás v bezpečí,“ míní Honza.
Pozor na naše reakce
Důležité je, jak se rodiče učí reagovat na úzkosti. Když dítě vyrazí na průzkum a zažije stres, dokážeme jej podpořit a v klidu utišit? Vynadáme mu, nebo začneme panikařit? „I když my selžeme a dětem vynadáme, což se stává, je důležité, co se stane potom,“ říká Honza.
Separační úzkost je na obou stranách. I rodič má strach o miminko bez monitoru dechu, co se stane batoleti, které je samo za rohem, nebo když jde čerstvý školák poprvé sám přes silnici. „Objevují se naše vlastní úzkosti. Záleží na tom, jaký máme sami bezpečný přístav. Jestli ho máme v partnerovi, kamarádce či rodičích,“ objasňuje Honza. Je proto dobré zkoumat nejen to, co se děje s dětmi, ale i to, co se děje v nás.
Proč někdy nevěříme dětem, že jsou na výpravu připravené? Jak funguje náš savčí mozek? Umí miminka meditovat? Co má vliv na vztah matky a dítěte? Jak je možné, že mají lidé s vyhýbavou strategií větší šanci na infarkt? A jak je to se separací a potřebou bezpečí v pubertě a v dospělosti? Více se dozvíte v podcastu s terapeutem Janem Vávrou a psycholožkou Ivanou Štefkovou.
Psycholožka Ivana Štefková poznává a objevuje resilienci ~ schopnost ohnout se, ale nezlomit. Terapeut Honza Vávra je lektor rodičovských kurzů. Společně vytváří podpůrný prostor pro rodiče a rodiny Rodičovská posilovna.
Odkazy na výzkumy zmiňované v podcastu:
📖 Simona Horáková Hoskovcová, Lucie Suchochlebová Ryntová – Výchova k psychické odolnosti dítěte
📖 Bethany Saltman – Strange Situation
V bonusovém díle na platformě Pickey najdete:
👫 čtyři principy, které nám pomohou v „tanci“ přibližování a oddalování