Postavit se strachu a nezametat jej pod koberec. Uvědomit si a vyjádřit emoce. Podpořit své vnitřní i skutečné dítě. Nejen to jsou možnosti, jak se strachem bojovat.
Když jsme byli malí, báli jsme se konkrétních věcí – pavouků, tmy, bubáka pod postelí nebo pana souseda s velkým břichem a křivými zuby. V dospělosti se naše strachy proměnily. Už jsou méně viditelné, jsou existenciální.
„Bojíme se o své děti a zda se náš život ubírá tím správným směrem,“ říkají psycholožka Ivana Štefková a terapeut Jan Vávra z Rodičovské posilovny.
Také epidemie nám přinesla nové obavy. „Cítíme více strachů najednou, jsou koncentrované,“ sděluje Štefková. Bojíme se o zdraví svoje i blízkých, cizích lidí, o vývoj demokracie, zda budeme mít peníze na zaplacení složenek nebo jak zvládneme další omezení.
Co nám pomůže v boji s obavami
Je dobré si od strachu držet odstup nebo se s ním naučit pracovat. Dobře to vysvětlila například Elizabeth Gilbert v knize Velké kouzlo. „Na strach je dobré se koukat jako na spolujezdce bez řidičáku v autě. Není to nikdo, komu bychom svěřili volant, ale ani nikdo, koho bychom zavřeli do kufru a dělali, že tam není. Je dobré ten hlas strachu slyšet,“ vysvětluje její metaforu Štefková.
Jeden experiment zkoumající fobii z pavouků, kdy lidé nejdříve viděli osminohé zvíře na obrázku, pak v teráriu a pak v místnosti, ukázal zajímavou věc. Osoby, které dokázaly pojmenovat, jak moc se v danou chvíli bojí, byly méně ve stresu a na přístrojích měly méně fyziologických reakcí. „Když začneme mít uvědomění a máme jazyk i pro další strachy, tak to někdy pomáhá regulovat v mozku přirozené reakce i stresové a panické projevy,“ vysvětluje Vávra.
Na úrovni emocí se naše vlastní prožívání vcelku podobá tomu dětskému. Je tedy taky dobré podívat se, jak reaguje naše „vnitřní dítě“. „A chovat se sami k sobě, jako bychom se chovali ke skutečnému dítěti, které se bojí,“ popisuje Vávra. Když budeme jeho strach zlehčovat nebo ho odmítneme, příště už za námi nejspíš nepřijde, stáhne se do sebe a bude na své obavy samo.
Stejně tak nepomůže, pokud sami budeme dávat najevo, jak moc se bubáka bojíme. Ratolest může být nervózní o to více. „Naopak když se ho zeptáme, co by mu pomohlo, a dáme mu najevo, že jsme v klidu a nebojíme se, jsme tu pro něj, dokáže se svému strachu lépe postavit,“ tvrdí Vávra.
Jak se projevuje strach nejen v době epidemie? Proč si často myslíme, že se všichni bojí toho samého, čeho my? Co mají strach a vztek společného? A kterou emoci rozpoznají lidé na celém světě nejsnáze? Dozvíte se v podcastu s terapeutem Janem Vávrou a psycholožkou Ivanou Štefkovou.