Zavřít dítě do pokoje, dát mu facku, nebo ho strčit pod ledovou sprchu. Praktiky, které používali naši rodiče, když jsme se vztekali. Jak to dělat jinak?
Eliška se dostala do amoku, protože jí spadla zmrzlina. Filip se tak bál, až jeho strach přešel ve vzteklé dupání nožičkami. Majda křičí na rodiče, ať jí okamžitě dají čokoládu, vždyť včera dostala hned čtyři kousky. V každé ze situací je vzteklé dítě. Každá je ale jiná a rodič by k nim tak měl v ideálním případě přistupovat.
Kdy potomek potřebuje klidnou náruč a kdy mu dát najevo, že jeho chování nebudeme tolerovat? „Stačí malý test, jestli nevnímá, nebo jestli má argumenty,“ říkají terapeut Jan Vávra a psycholožka Ivana Štefková z Rodičovské posilovny.
Vztek ze zoufalství
Podle britské psycholožky Margot Sunderlandové existují dva typy vzteku – ten ze zoufalství a ten, při němž chce dítě prosadit své. „Když jde hněv na povrch z úzkosti a zoufalství, je zborcená nervová soustava. Dítě nemůže mluvit a popsat, co prožívá. Navíc ani neposlouchá,” vysvětluje Vávra. Tehdy víc než obsah slov pomůže klid rodiče a pochopení.
Důležité je zachovat právě svůj klid. Když dospělý bude tvrdit, že dítěti rozumí, ale přitom to v něm bude bublat jako v papiňáku kvůli vzteku dítěte, ratolest to ucítí. „Je to, jako když kuře vycítí nebezpečí. Podívá se na slepici, jestli je v klidu. Když uvidí, že si dál zobe, dokáže se díky jejímu klidu také zklidnit. Věří jejím životním zkušenostem,” uvádí Vávra. „To nejlepší, co můžeme dětem dát, je, že tam s nimi jsme. Že neodejdeme a čekáme, až emoce pomine. Klidně i půl hodiny,” dodává Štefková.
Podle Vávry někdy není ani na škodu po určité době odvést pozornost. „Nabídnout dítěti pomocnou ruku a říct mu, že je načase posunout se dál,” tvrdí. „Některým rodičům fungují ledové sprchy, ale to není dobré. Aktivuje se strach a stres, které přebijí hněv. Ale za jakou cenu?” připomíná Vávra. Když rodiče dítě zavřou do pokoje, pláče dál, vyplavuje se kortizol. To může mít dlouhodobě špatné důsledky pro vývoj mozku.
Když se dítě snaží ovládat své okolí
Druhý typ hněvu je takzvaně neronský. Při něm se jindy milá ratolest změní v rozmazlence a vzteklouna, jakým byl třeba Dudley z Harryho Pottera. Dítě chce okolí ovládnout. Vyhrát. Teď hned. A zkouší, co se stane, když použije sílu. „V takovém případě není dobré děti objímat nebo vyjednávat, protože by dosáhlo svého řevem. Vhodné je reagovat na formu, kterou to dítě formuluje,” míní Vávra a dává příklad: „Můžeme mu povědět, že se nám nelíbí, jak si o věci říká, a že takhle třeba čokoládu od nás nedostane vůbec.”
Aby rodič oba typy hněvu rozpoznal, nemusí být zrovna Sherlock Holmes. Stačí malý test. „Když má dítě po ruce i v hněvu argumenty, třeba že mu rodič včera něco dovolil a dnes to chce taky, funguje mozková kůra, dítě není zoufalé,” upřesňuje Vávra. Pokud rodič přestane na vzteklé pokusy reagovat, potomek brzy pochopí, že jeho chování nemá výsledky.
Ale pozor. Někdy je to pro děti těžké a zkouší, co si mohou dovolit. Když rodič udílí rozkazy a zákazy, potomci se samozřejmě pokusí také prorazit mocí. „Je pro ně frustrující, když je rodič válcuje a pak je fackuje za to, že to použijí na něj,” sděluje Vávra. „Stejně jako to zkouší na mladším sourozenci nebo domácím zvířeti, nad nimiž má dítě moc,” doplňuje Štefková. Dobré je proto nezahanbovat dítě, nevracet mu to. Nejčastěji takové chování mají právě od rodičů.
Proč lidé jako Ned Flanders ze Simpsonů často nemají dlouhý a krásný život? Kdy má tříleťák problém povídat si o emocích? A proč, když se člověk bojí, mu může vztek pomoci? Více se dozvíte v podcastu s Janem Vávrou a Ivanou Štefkovou.