Hrát, či nehrát si s potomky? Otázka, kterou řeší nejeden dospělý. Někdy je pro dětskou fantazii nejlepší držet se v pozadí.
Rychle vyřídit e-mail. Naházet do internetového košíku pár potravin. Nebo se nenápadně vypařit a umýt nádobí. Jakmile si dítě vezme do ruky první hračku, rodiče často přemýšlí, jak čas dobře využít.
Není výjimkou, že se potomek po chvíli ozve. Děti potřebují přítomnost a pozornost rodiče. Mají rády, když dospělí sedí a sledují je u hraní. „Děti vědí, že je ještě někdo, kdo je pozoruje a přemýšlí o nich. A tak samy mohou o sobě přemýšlet jinak,“ vysvětluje psychiatr a psychoterapeut Peter Pöthe.
Když méně je někdy více
Je potřeba, aby dítě bylo v kontaktu s tím, co opravdu zažívá. Třeba jako chlapec, který propadne hře na pískovišti. Hází písek, autíčka létají vzduchem. Přitom maminka sedí na lavičce vedle něj. Jeho spontánní hra může skončit hned několika způsoby.
Jakmile mu máma začne diktovat, jaký má postavit hrad a kam auta zaparkovat, kluk si přestane hrát. Stejně tak bude konec se zábavou, pokud maminka odejde. Dítě nebude vnímat její přítomnost a začne se bát.
Nepomůže ani, když rodič hru dítěte hodnotí. Jako tatínek, který zkouší syna, jak se řeknou různé barvy anglicky. „Rodič nevěří, že je dítě dobré takové, jaké je. Ale potřebuje ho zlepšovat. To pak bude úzkostné, jestli dobře odpoví tatínkovi,“ míní Pöthe. Místo toho, aby fantazii využil ke hraní, bude si představovat, jestli ho tatínek má rád, když nezná odpověď.
Když rodič zažívá radost ze hry
Není to ale tak, že by rodiče měli jen sedět opodál a se svými dětmi si nesměli hrát. Zejména, když je to baví. „Pro dítě je užitečné, když si s ním rodič hraje. Ale je potřeba, aby byl naladěn na přítomný okamžik,“ vysvětluje Pöthe.
Ratolest díky tomu pochopí, že vnitřní prožitek může s někým sdílet. „Pozná, že rodič zažívá to samé co on. Může se na sebe dívat jakoby zvenku. Porozumět tomu, co prožívá. A také pochopí, že někdo jiný může porozumět tomu, co prožívá on,“ říká Pöthe.
Jak se liší mozek dítěte a dospělého? Proč některé děti špatně snášejí stresové situace? Jak funguje zrcadlení? A proč si děti hrají jinak, když u toho nejsou rodiče? Více se dozvíte v podcastu s terapeutem Janem Vávrou a psychiatrem a terapeutem Peterem Pöthem.
Psychiatr a psychoterapeut Peter Pöthe se zabývá psychoanalýzou dětí a dospělých, poradenstvím a psychoterapií.
S Peterem Pöthem si povídal terapeut Honza Vávra, lektor rodičovských kurzů, který je s Ivanou Štefkovou spoluautor Rodičovské posilovny, výcviku odolnosti pro rodiče a rodiny.